Stále vidím těch sedm rakví. Sedm zavražděných četníků z okolí
Nerada vzpomínám na pobyt v bývalých Sudetech, zvláště pak na ty hrozné poslední měsíce, které jsme tam prožívali od anšlusu Rakouska. Pracovala jsme ve Falknově n. Ohří jako poštovní zaměstnankyně. Opouštěli jsme pracoviště 30. září 1938, odjížděli jsme posledním vlakem, nechali jsme tam vše, měli jsme jen nejnutnější věci v příruční kabelce. Běda těm, kteří se tam museli vracet pro nábytek, ti si něco zažili. Vždyť už poslední měsíc - září - jsme se báli jít do bytu, spali jsme na podlaze v ústředně. Nejhroznější dny byly po 20. září. Stále vidím těch sedm rakví vystavených v bývalé české škole v Chebské ulici. Sedm zavražděných četníků z okolí, někteří měli vytrhané nehty. Nejhorší boje byly v Habartově.
Měli jsme stálé spojení s kolegy z Aše. Ti si také zažili svoje. Právě ve dnech po 20. září přepadli ordneři poštu, zaměstnance vyhnali, cestou k nádraží po nich plivali, fackovali je, odvezli do Selbu. Celé dva měsíce byli nezvěstní. Mezi ordnery byli také naši němečtí spoluzaměstnanci..
Bylo toho mnohem víc, ale ty nejohroženější zážitky jsem tu vypsala. Můžeme odpustit, snad i zapomenout, ale rozhodně se nemusíme omlouvat, neboť víme, že Němci vše vyvolali. Nikdy ať se nevrátí, protože za pár let by se mohlo to opakovat ještě hůře.